Temné vize Davida Finchera

David Fincher je pověstný mnoha věcmi ­– perfekcionismem, všestranností, fascinací moderními technologiemi, „mučením“ herců, hereček a štábu desetinásobným opakováním záběrů a také tím, že programově odmítá ideu „fincherovského rukopisu“, jenž je mu často přisuzován. V rozhovorech, které poskytuje jen nerad a sporadicky, opakovaně vyslovuje, že nechce být asociován s konkrétním tématem či stylem. Vzpírá se podle něj děsivě svazujícímu konceptu autorské image, který vnímá jako reduktivní a hloupý. Fincherovovi zkrátka není pochuti vysvětlovat kontexty svých filmů, neboť je přesvědčený, že mluví samy za sebe. Jako tvůrce, jenž nikdy nepíše scénáře, se považuje za „pouhého“ tlumočníka. Řečeno sportovní terminologií, režisér je dle něj rozehrávač (quarterback).

I přesto má však Fincher daleko k námezdnímu dělníkovi hollywoodské továrny na sny – látky ke zfilmování si pečlivě vybírá, s důsledností přistupuje k jejich vývoji, a kromě nešťastné zkušenosti s realizací svého debutu si kontrolu nad nimi udržuje až do konce. Jako postavy uvnitř fikčního světa jím režírovaných snímků, hraje i on hru s publikem. Interpretační otevřenost posiluje hned několika perspektivami, kterými jsou příběhy často nahlíženy (např. Úkryt, Zodiac, Sociální síť, Zmizelá), ba dokonce je nechá ovládat nespolehlivými vypravěči a vypravěčkami (Klub rváčů, Zmizelá). Přímočarost narativu ustupuje důvtipné mnohovrstevnatosti a cynické provokaci, díky kterým si k nim širší publikum někdy hledá cestu déle, čehož jsou ukázkovými příklady Vetřelec³ (Alien³), či Klub rváčů (Fight Club, 1999) a Mank (2020).

V jakémsi sadistickém potěšení příznačném pro charakter řady jeho postav Fincher rád děsí publikum a temnými vizemi světa zmítaného zlomyslností ho cíleně uvádí do diskomfortu. O své generaci mluví jako o generaci skeptiků a cyniků (jíž je Klub rváčů výkladní skříní) a uznává, že celá jeho kariéra je o perverzních knihách a scénářích. Právě proto, ať už se myšlence „fincherovského doteku“ vzpírá, jak chce, je z jeho tvorby vidno, že konkrétní témata a žánrové preference jej vskutku přitahují. Letos vás o tom na Noir Film Festivalu přesvědčí pětice jeho filmů: Sedm (Se7en, 1995), Klub rváčů (Fight Club, 1999), Zodiac (2007), Muži, kteří nenávidí ženy (The Girl with the Dragon Tattoo, 2011) a Zmizelá (Gone Girl, 2014).