Pocta Joan Bennett

Hollywoodská herečka Joan Bennett (1910–1990), noirovým fanouškům a fanynkám známá především z amerických filmů Fritze Langa, pocházela z početné herecké rodiny. Na divadelních prknech vystupovala nejen její matka Adrienne a otec Richard (který rovněž účinkoval i v němých filmech), ale i její starší sestry Constance a Barbara. Právě s rodiči a sestrami se Joan Bennett již v šesti letech objevila před filmovou kamerou ve snímku Údolí rozhodnutí (1916).

V Hollywoodu se začala prosazovat na konci 20. let, přičemž v 30. letech již byla – ještě jako přirozená blondýna – hojně obsazovaná. Jako herecká partnerka Spencera Tracyho účinkovala v romanci Chtěla milionáře (1932) a komedii Já a moje holka (1932). Po boku další hvězdy 30. let, Katharine Hepburne vystupovala v jedné z filmových adaptací románu Luisy May Alcott Malé ženy (1933).

Následující kariéra Joan Bennett byla spojená s nezávislým filmovým producentem Walterem Wangerem, který byl v letech 1940–1965 rovněž jejím manželem. Postupně se začala objevovat v rolích okouzlujících, svůdných osudových žen, vedle Louise Haywarda například v dobrodružných romancích podle Alexandra Dumase Muž se železnou maskou (1939) a Syn Monteho Crista (1940).

S Fritzem Langem Bennett poprvé spolupracovala na válečném thrilleru Hon na člověka (1941), o pár let později pak na dvojici dnes již ikonických noirů Žena za výlohou (1944) a Šarlatová ulice (1945), v nichž ztvárnila osudové ženy postaršího muže s tváří herce Edwarda G. Robinsona. Neméně populární dodnes zůstává i další Langův snímek, v němž vystupovala, gotický noir Tajemství za dveřmi (1948).

Noirová filmografie Joan Bennett rovněž čítá snímky jako Žena na pláži (1947) v režii Jeana Renoira, Prázdný trumf (1948) od Steva Sekelyho s kamerou noirového mága Johna Altona či Lehkovážný okamžik (1948) v režii dalšího německého emigranta Maxe Ophülse. Posledně jmenovaný film, který letos uvedeme v programu jako poctu jejímu hereckému odkazu, značil její posun do rolí pečujících manželek a matek. Těmi se nejvíce proslavila ve dvojici komediálních filmů v režii Vincenta Minnelliho Nevěstin otec (1950) a Jak je těžké být dědečkem (1951), kde vystupovala znovu po boku Spencera Tracyho.

Hereččinu filmovou kariéru v té době poškodil medializovaný skandál, vlekoucí se od prosince 1951, kdy její manžel Walter Wanger ze žárlivosti postřelil jejího agenta Jenningse Langa. Hollywoodská studia se ji rozhodla raději neobsazovat, a tak začala vystupovat na divadelní scéně. Před kameru se vrátila až v polovině 50. let, například v divácky úspěšném melodramatu Douglase Sirka Vždycky je tu zítřek (1956). V letech 1966–1971 hrála v hororové soap opeře Temné stíny, kterou vysílala stanice ABC, na niž navázal celovečerní upírský horor Dům temných stínů (1970), v němž svou roli zopakovala. Ve znamení hororu skončila i její filmová kariéra – poslední hereckou rolí jí byla postava Madame Blanc ve slavném giallu Suspiria (1977) od Daria Argenta.

Jana Bébarová